Můžu prozradit, že se nejedná o infuzi. Klid, ani o onu biologickou odpadní tekutinu… Ale počkejte si, pěkně popořádku.
Vydala jsem se s kamarádkami na relaxační víkendový pobyt do wellness resortu, kde je možné se stravovat podle Metabolic balance. Před příjezdem jsem telefonicky zjistila, že v místní restauraci mají na toto stravování speciálního kuchaře. Řekla jsem si, že to prubnu, odeslala mailem svůj individuální plán, souhlasila s paušální částkou za jedno jídlo, která odpovídá přibližně ceně steaku ve středně dobré restauraci a byla celá natěšená, co mi kuchař specialista vykouzlí.
Představovala jsem si, jak se budu olizovat a škemrat kuchaře o recept na to božské, nápadité jídlo. Jak mi vyčaruje bombasticky neotřelou kombinaci nebo šokující zpracování mých už zajetých surovin a opakujících se úprav. Nebo jak mi konečně vyšvihne geniální výtvor z těch proklatých fazolí, se kterými se stále ještě odmítám do hloubky zaplétat.
Je patrné, že suroviny z mého plánu mají velký rozptyl. Je trochu rozdíl, jestli vám za jednotnou cenu naservírují krevety s artyčokem, anebo kus sejra s ředkvičkou. O to jsem byla napjatější.
Začalo to poměrně dobře, první večer mi byl přidělen chutný losos, s teplou zeleninou. Pravda, potvrdila se moje obava, že poznámka v mailu, že už jsem ve 3. fázi, tudíž si už navyšuji gramáže jídel, zůstane nepovšimnutá. Ó jé, takže tady se ještě bude neplánovaně hubnout. A co teprve ten zeleninový vývárek! Takovou čehokoliprostou vodu jsem neměla ani v nejpřísnější pročišťovací fázi. Tak tady to bude vostrý. Bezděčně se mi vybavila slova slečny z telefonu, že tady jídelníček nikdo nebere na LEHKOU VÁHU. Takže je jasný, že ještě víc LEHKOU budu, až zas stoupnu na VÁHU, já.
Další položky stravování měly z mého subjektivního pohledu klesající laťku, míra našeho pobavení nad nimi nicméně nepřímo úměrně tomu strmě stoupala. Kamarádky si k obědu objednávaly specialitky podle skvělého jídelního lístku a vlastních preferencí, já odhodlaně čekala na metabolické překvápko. Kuchař mi nesnesl mé očekávané modré z nebe, snesl mi 2 vejce. Počítám, že šlo o nejdražší volský oka v mým životě. Nechyběl ovšem salát, ani onen asketický vývárek.
Zašedlá čočková kaše k večeři měla s vytouženým gurmánstvím od kuchaře specialisty ještě méně společného. „Počkejte, to není všechno, že ne?“ zeptala jsem se lehce vyhozená z konceptu. „Ale ano, je,“ děsil mě sympatický číšník. Vývárek nechyběl, salát jo. „Počkejte, ještě musím mít zeleninu,“ nedala jsem se, znalá svého plánu a doufající, že oku i žaludku bude přeci jen trochu přilepšeno. A bylo. Nějaké to lupení mi v kuchyni schrastili, uf.
Poslední oběd jsem si kvůli dřívějšímu odjezdu nechala zabalit s sebou. „Tvl, co to je?“ nechápal Švihák, když jsem doma v kuchyni vybalila předmět vzhledu urinálního sáčku. Krabička s obědem kromě zeleného chroupání a kuřecího masa (bohužel již v lehce zgumovatělém stavu) v sobě ukrývala i onen plastový pytlík s nevzhledně vyhlížející tekutinou. Ano, tušíte správě, to je odpověď na úvodní kvízovou otázku: vyfasovala jsem domů nezbytný metabolický vývárek. Tentokrát v naprosto exkluzivním balení!
PS: V žádném případně nelituju. Místní metabolická strava byla k nezaplacení. Asi nikdy jsem se nad talíři nenasmála tak jako tady.
PS2: Ačkoli nejsem kuchař specialista, musím neskromně říct, že zdejšího kuchaře specialistu svými vlastními výtvory rozhodně strčím do kastrůlku.
