PŘEKÁŽKY Z LEGA ANEB O MATEŘSTVÍ

Ajaj, už zase. „Maminko, ta hlava pořád bolí,“ přerývaně naříká dcera, která leží vedle mě. Ani nepotřebuju teploměr. Stačí se dotknout čela a je mi jasné, že horečka se jí zatím neodbytně drží.

„To přejde, prdelko, zkus spinkat,“ konejším ji tuhle noc už po několikáté. Mojí „prdelce“ je 13, už mě přerostla, ale teď je to zase moje malinká holčička, která potřebuje maminčino pofoukání. Moc jsme toho nenaspaly, budí se co hodinu, cosi poměrně nahlas drmolí a u toho pobrekává.

„Když to je hrozně náročný,“ odpovídá mi.
„Co? To spaní?“
„Jo, všechno je tam z lega,“ reaguje zmateně. Je krátce po Štědrém dni, dcera celý předchozí den skládala barevné plastové kostičky, které do sebe přesně zapadají. A teď zapadly i do jejího horečnatého snu, dochází mi.
„I hlavu mám z kostiček,“ stěžuje si znovu na bolest hlavy. „A ze strany mi ji někdo otvírá a leze mi do ní,“ pokračuje napůl blouznivě.

Šupák jeden, co ti má co lézt do hlavičky, chuďátko moje, pomyslím si. Nejradši bych si její bolest i s horečkou přehodila na sebe. Pohladím ji po bolavé hlavě. „Vypadá, že je vcelku, a ani není hranatá,“ snažím se unaveně zavtipkovat, ale moje holčička to moc nevnímá. Pokračuje ve svém snovém vyprávění:
„Maminko, a ty tam taky skládáš kostičky. Stavíš mi překážky.“
„Cože? Já? Já ti stavím překážky?“ ptám se lítostivě.
„Jo, ale nechtěně,“ dodává.

Vtípky mě definitivně přecházejí. Mám dojem, že dcera v horečce právě vystihla část podstaty mateřství. Děláme pro ta svá holátka, co můžeme. A pak zjistíme, že je svými strachy, obavami, přehnanou péčí a starostlivostí nenecháváme naplno se rozkročit, dopřát jim pocit samostatnosti a zodpovědnosti. Stavíme jim překážky. Nechtěně. A zároveň nás moc potřebují, třeba zrovna teď, když se někdo dobývá do jejich rozestavěné hlavy. Jak jen to správně vybalancovat? Ach jo. Rozhodně mám v dalších probdělých momentech téhle noci o čem přemýšlet.

A už zase
bolí, třeští,
jak když výkřik
v hlavě vřeští.
Jak se asi zachová
její hlava legová?

Pořád třeští,
pořád bolí,
jak stisk kleští,
úder holí.
Otočí se na záda,
zas ji někdo rozkládá.

Já už tuším,
že to stačí,
zní k tvým uším
zas zpěv ptačí.
Poskládám tě, andílku,
Pěkně dílek po dílku.

Máma.
Prosinec, 2018

PS: Tenhle text jsem napsala před rokem. A zůstal mi v šuplíku, tak jsem si řekla, že bych ho mohla poslat do světa. Navíc trochu souvisí s tím předchozím příspěvkem…

PS2: Takže ještě jednou, protože toho není nikdy dost: Hodně zdraví všem!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *