Den 28-29, taky přísná fáze
„Ty ale trpíš,“ dívá se na mě soustrastně tatínek. „Hlavně, aby sis nějak nerozhodila organismus,“ strachuje se zase maminka. A já přitom netrpím. A organismus si naopak hýčkám a ladím. I když je pravda, že to moje zdravé stravování může jako utrpení zvenku vypadat.
Menu pro den 28
Tak namátkou:
– Když jsem se stavila u našich, nedala jsem si ani to obvyklé kafe.
– Když byla návštěva o počtu téměř 20 osob u nás, celé dopoledne jsem chystala občerstvení a pak ani neuždíbla.
– V sýrárně, kde jsem konečně objevila čerstvý ovčí sýr, který mám ve svém MB plánu, měli dva druhy. Slečna prodavačka mi chtěla dát ochutnat a já jí musela dát košem.
– A tohle zní fakt smutně: na vinobraní jsem si nedala burčák ani víno!
Jo. Někdy mě to trochu štve, třeba ty voňavý bagetky v pizzerii. Nebo hladové čekání v hospodě, než do sebe dcera s manželem naládují svíčkovou s knedlíky a syn smažák. Už asi toho mého zdravého vyvařování měli tak akorát. Ale já jsem si pak na trávníčku za restaurací dala piknik s vlastní krabičkou a bylo všechno zase cajk. Takže prohlašuju, že jsem se svým aktuálním programem ve shodě a že mě ba.
– Do šatníku se vrátily další dávno odložené kousky a já je vítám, jak kdyby to byly funglovky. A volám: udržováním těla k udržitelné módě!
– Když se šmrcnu kolem zrcadla, vidím tam lehce zkomprimovanou pani a mám z ní radost.
– Mírnou progresi zaznamenávám i u poměru fotek: „to by jakžtakž šlo“ vs. „ježiš, okamžitě smazat“.
Jak tady tak vyjmenovávám ty radosti, úplně mám euforickou chvilku.
– Dobře spím i bdím, užívám i zažívám, mám chuť se hýbat, tančit i zpívat. A taky psát! (I veršovat.) Pořád mě něco napadá! Tři čtvrtě toho sice zapomenu, ale něco udržím, anebo si stihnu udělat poznámku.
Menu pro den 29
PS: Už toho radši nechám. Dovedu si docela dobře představit, že někoho, kdo zrovna euforickou chvilku nemá, může ta moje pěkně sssštvát.
PS2: Jo! To vám ještě musím říct. V sobotu jsem se zamilovala. Klid, Švihák to ví. Na vinobraní na pražském Jiřáku hrála kapela Vanua 2, ty miluju už dávno. Ale večer pak ještě hrál Pokáč. Pár jeho písniček jsem znala už před tím. Nicméně naživo to byl fatální zásah na bránici a do srdce. Jo, vystáli jsme na něj frontu. Jo, pořídili si obě jeho CD. Jojo, nechali jsme si je podepsat. A jo. Vyfotili jsme se s ním! Při odchodu jsem mu šeptla: Jste boží! A on suše: Tak snažim se… Příští pražskej koncert je vyprodanej! Nevadí, odvleču celou rodinu na koncert do Ústí.
PS3: Můj výraz na fotce s Pokáčem je spíš z kategorie „okamžitě smazat“, ale co už.
Vanua 2 a foto s Pokáčem!